Klub BDSM

Je ta slečna Domina?



 

Hned věděl, že je to ona. Poznal to okamžitě a byl udiven tím, že i po tolika letech mu utkvěly v paměti detaily, které nyní porovnával se skutečností probíhající před jeho očima. Ta vzpřímená postava, sebejistá chůze, hrdé držení hlavy... Ani svůj oblíbený kostým nezměnila, stále v "kůži", od hlavy k patě. Šel pomalu za ní. Oči mu navykle sjely nejprve na její zadeček. Spíše zadek. Obepnut jemnou černou kůží se v mohutně klenutém oblouku pnul až do oblasti pasu, kde jeho hranici vymezoval pevně upnutý řemen. Při chůzi se pohyboval jako kyvadlo a blýskaní naleštěné kůže bylo dokonale synchronizované se cvakotem vysokých podpatků. Potěšil se výhledem na vysoké kozačky, sahající vysoko nad kolena... Nevěděla, že ji pozoruje a přece šla tak vyzývavě - ostatně jako vždy. Cítil, že je to tu opět... Kolik je to vlastně let? Rychle v duchu počítal...sedm, deset... Nemohl se soustředit, ostatně matematika mu nikdy dobře nešla, to ta dáma vpředu věděla dobře... ona počítat uměla. A jak!
A najednou mu zase bylo těch osmnáct... "Máš jít ke slečně Kamile, vzkazuje to matka!" vykřikl domovníkův syn a pádil dál dolů po schodech. Vzpomněl si, že mu ráno, než šel do školy, matka připomínala, aby odpoledne zašel k paní Kamile. "Nebudu dnes doma, tak tam zajdi, však víš, jak jsme se dohodli...pomůže ti trochu se školou. A chovej se slušně! Však jsem paní Kamile povolila, aby ti nějakou střihla, když nebude něco v pořádku", slyšel v duchu matku. Stoupal pomalu po schodech, výtah jako obvykle nefungoval, což ho v tomhle starém činžáku už ani nepřekvapilo. Táta říkal, že co ho postavil pan Kalich, jezdil tak dlouho až do té doby, než dům převzalo družstvo a nechalo udělat "generálku".
Kamila bydlela až kdesi nahoře, a tak si výstup usnadňoval přemyšlením o nejrůznějších věcech. Proč je vlastně v tomhle domě a co tu pohledává? Vybavil se mu nedávný pohovor s mámou. Táta je už přes rok na montáži v zahraničí, já jsem pracovně vytížená, sotva to zvládám a ty ses prý začal velmi zhoršovat ve škole, zrovna chvíli před maturitou. Chybí tu pevná ruka, já na tebe nestačím... kdyby ti tak aspoň někdo zkontroloval úkoly a trochu na tebe dohlédl... kdo má pořád číst ty strašlivé poznámky... doléhala k němu z povzdálí káravá slova. Nakonec matka rozhodla, že za její nepřítomnosti bude nad ním bdít paní Kamila. Ani ostatně nevěděl, co paní či slečna Kamila dělá. Prý studuje učitelství na nějaké vejšce a je velmi inteligentní a kultivovaná... a docela hezká, napadlo ho. A tak ani neprotestoval. Představa, že bude pod dozorem paní Kamily a ne věčně nervózní matky byla docela příjemná. Kamila je jen o pár let starší s tou to vždycky nějak zaválím, pomyslel si. Teď stal přede dveřmi, stiskl tlačítko zvonku a čekal. Mosazný štítek hlásal, že zde bydli Kamila Filipová. Uslyšel kroky, vzápětí se otevřely dveře a paní Filipová s úsměvem pokynula mladému muži, aby šel dál. Po obvyklých zdvořilostních proslovech seděl v obýváku a "slečna paní" Kamila chrastila v kuchyni šálky na čaj. Pokojík se mu celkem zamlouval, samé tmavší dřevo, stará kožená sedací souprava, plno obrázků, na zdi šavle, bambitka, bičík... Kamila se po chvíli objevila s podnosem a vybídla ho, aby se neupejpal. To ani nemusela, stejně dnes nebyl na obědě, lístky raději prodal, aby měl na "své" výdaje, a tak se pustil do zákusků s plnou vervou. Paní Kamila se chápavě usmála a on měl najednou pocit, že o těch lístkách ví... že ví, jak je prodal. Ale hloupost! Neví nic a ani nemůže. Ale umí se podívat do očí až to zamrazilo. Pak přišla ta chvíle, kdy se začalo o škole. Očekával ty stokrát omílané otázky a byl velmi překvapen, že hovor probíhá úplně jinak. Tak jakoby přirozeně, živě, s humorem... jakoby mluvil se starším kamarádem... "No, ty známky, to je horor," pokyvovala slečna hlavou. "To zlepšíme... ale co ty poznámky? Tři v jednom týdnu." Podívala se na něj a její oči jakoby zpřísněly. Jen okolo rtů stále úsměv. "To musíme nějak zlikvidovat a omezit! Já ti je podepíši, ostatně máme to tak domluveno s maminkou i tvou třídní, ale..." odmlčela se. Dlouze se mu zadívala do očí. "Ale slíbila jsem mamince, že budu velmi důsledná. A tak ty poznámky smažeme a budeme je považovat za vyřešené. Ovšem musím tě nějak potrestat!" dodala trochu ostřejším hlasem. Ale okolo rtů stále potutelný úsměv a v očích se ji malinko blýsklo. Jak ty mě asi můžeš potrestat, pomyslel si. Známe to, nějaký "zarach" či domácí prácička a bude po všem. "Pokud vím, máš dnes lístek do kina, jdete celá parta," řekla Kamila. "Jo, od šesti do Blaníku," odpověděl. Jo, to určitě, do Blaníku. Jde se ke Karlovi na malinkou oslavu. Rodiče mu odjeli na chalupu, tak se to tam pěkně roztočí. A zcela jistě prijdou i holky, to bude síla. "No, tak já ti dám vybrat," usmála se Kamila. "Buď žádné kino... a nebo... anebo tě potrestám jinak. Co si vybereš?" protáhla. "No, do bijáku bych chtěl, vyhrkl rychle. Ani neuvažoval, co si slečna vymyslí za ten trest. "Výborně!" potěšeně řekla Kamila. "Takže tě potrestám já sama. Osobně!" A opět ten úsměv. "Klido," slyses sám sebe. "Klido?" protáhla. "No tak klído. Jsi už sice velký kluk, ale já myslím, že mé metody jsou nadčasové a lze je spolehlivě užívat v každém věku. Ostatně v Anglii se na soukromých středních školách takto trestá naprosto normálně." "Jak trestá?" optal se udiveně. "Jak?" Usmála se a vstala. "Výpraskem!!" Zarazil se. Přece ho ta ženská nebude vyplácet jak malého kluka! Naposledy mu naplácala matka, když mu bylo deset! Stála proti němu, vysoká a statna a on najednou nejasně pocítil, že to Kamila myslí vážně. A slečna ho dlouho v nejistotě nenechala. "Máme čtyři hodiny, kino je od šesti - tak nebudeme ten výprask odkládat, co říkáš?" usměvavě prohodila slečna. "Zatím se duševně připrav, já se hned vrátím." Odkráčela na svých dlouhých nohách a on najedenou pocítil děsné rozpaky z té nezvyklé situace. Nebyl schopen souvislé myšlenky. V tom se ozval povel slečny. Měl jít za ní. Vstal a šel za hlasem. Slečna seděla v malém pokojíčku. Asi pokojík pro hosta, napadlo ho. Vedle starého koženého sofa stála nedaleko zdi lavice, potažená taktéž tmavě hnědou, časy oblýskanou kůží. Vedle podobná sedátka, stolek. V rohu velká, vyřezávaná skříň. "Tak pojď dál a neboj se," povzbudivě řekla slečna. "Snad by ses nebál výplaty - takový kluk musí něco vydržet. Kdy jsi naposledy dostal?" pronesla s neskrývaným zájmem. Zakoktal cosi a jako hypnotizován hleděl na slečnu. Cosi ho na ní zaráželo, nevěděl však co. Ty oči, rozšířené a lesklé, cosi v jejím hlase... Všiml si, že slečna je oblečena jinak, než když spolu seděli v obýváku. Měla kožené kalhoty, celé černé a taky vysoké boty. V místnosti bylo poněkud chladněji, takže se slečna tulila do huňatého vlněného svetru a ruce měla majetnicky založeny na prsou. Trochu se podivil, ale to už slyšel povel: "Sundej si kalhoty! Výprasky dávám na nezabezpečené pozadí." Rozpačitě vstal a nehýbal se. Kamila vstala, dala si ruce v bok a zhluboka se nadechla. Chvíli mladíka přísně pozorovala, načež rozepla několik knoflíků svetru a elegantně jej odložila do křesla. Vzápětí se mírně rozkročila a opět dala ruce v bok. Chvíli stála naprosto beze slova a nechávala jeho oči těkat po své perfektní figuře. Fialová blůzka se sametově leskla a dávala tušit, že skrývá nádherná plná tajemství. Kamila k němu pomalu přistoupila. Ruka jí skouzla z boku a on cítil, kterak mu rozepíná zip. Než se nadál, měl kalhoty někde u kolenou. Kamila ho pohladila po vlasech a vzápětí ho pleskla přes hýždě. "Tak, teď pěkně napráskáme neposluchovi," pomalu protahovala. "Jelikož je to poprvé, bude výprask z počátku slabší, spíše symbolický, ovšem ke konci ti udělím malou výstrahu v podobě několika poctivějších ran. Lehni si na lavici!" Povšiml si, že na jednom konci lavice se povaluje menší polštářek a vysvětlil si to tak, že na něm má spočinout jeho hlava. "Tak ne," opravila ho Kamila a ochotně mu rukou pokynula, odkud má k lavici přistoupit. Chvilku váhal, ale nakonec poslušně poslechl, veden její pevnou rukou. Položil se na lavici horní částí těla, onen kožený polštářek mu podpíral spodní část bříška. "Ruce před sebe, taaak, a pěkně ležet!" poručila. "Neříkala jsem, že výprasky dávám na holou?" položila řečnickou otázku a jemně uchopila lem slipů a pomalinku je stáhla přes stehna tkvící ve vzduchu směrem dolů. "Ani se nehni!" Slyšel, jak otevírá skříň, ale neviděl do ní, protože zrovna neměl odvahu natočit hlavu. Kamila přistoupila k lavici a požádala mladíka, aby ruce ještě poněkud natáhl a otočil je dlaněmi vzhůru. Když se tak stalo, slečna si sedla na lavici obkročmo tak, že obě chlapcovy ruce se ocitly pod ní, přesněji svými oblými půlkami nasedla na dlaně a zabořením do měkčí vycpávky kůže lavice je spolehlivě uvěznila. Jeho hlavu si věcně položila do klína. Cítil příjemnou vůni kůže a parfému. Kůže kalhot byla něžně mazlivá, jak se dotýkala jeho tváří. Ucítil, že mu cosi přejelo přes zadek. Pár lehkých, skoro nepostřehnutelných úderů - zřejmě nástroj k exekuci. "No a začneme. Za to, žes neposlouchal, dostaneš ode mne napráskáno pětadvacet na holou! Výprask se provede koženou plácačkou a budeš si sám pěkně počítat, abych tě neošidila!" zasmála se Kamila. Zavřel oči, pořád tomu nemohl uvěřit. Na zadek mu dopadla první rána. Skoro ji ani necítil. "No tak počítej!" poručila slečna. "Nebo neumíš do pětadvaceti? Tak já ti pomohu. Jedna! A dva! A tři!" Pleskavé údery zaplnily místnost, jak plácačka dopadala na holý mírně vyšpulený zadek. Kamila počítala, její hlas nabýval na intenzitě a paralelně s tím zvolna prodlužovala rozjezdovou dráhu plácačky. Prvotní pleskavé zvuky přecházely do hlasitějšího práskání. "Pěkně drž... a dvanáct... třináct... Jak se ti líbí můj výprask?" skoro křičela. Bolest zatím necítil, naopak. Hýždě příjemně pálily, chtěl si je pohladit a polaskat, ale jeho ruce pevně držel zadeček slečny. Jakoby vycítila jeho úmysl, mírně se předklonila a přenesla tak svou váhu více směrem ke stehnům. Na vyproštění rukou to nestačilo, ale uvolněné dlaně ihned uchopily v kůži oděné pevné půlky. "Copak copak, snad nás nepálí zadeček?" otázala se slečna udýchaně a na okamžik přerušila výprask. "Taková masáž, ta ti jenom prospěje... tak pokračujeme..." A opět začala rytmicky s výplatou. Cítil, že je mu to docela příjemné, ačkoli Kamila ho nyní vyplácela podstatně silněji nežli na počátku. Dlaněmi pevně sevřel svalnaté půlky sedící velitelky. Ta se zavrtěla a volnou rukou stiskla chlapcovu hlavu ve svém klíně, rázně jej uchopila za kštici. "Dvaadvacet... a třiadvacet..." Její ruka mu tlačila nečekanou silou tvář více a více, její stehna se rytmicky pohybovala a nádherné hýždě se pravidelně při dopadu odlehčovaly a on tak mohl snáze stisknout půlky do dlaní. Postupně nabýval dojmu, že se v tom krásném klíně utopí... "Pětadvacet!" vykřikla Kamila! do posledního prásknutí plácačky a stiskla ho ještě víc. Skoro ztrácel dech, jeho ruce se křečovitě zaťaly do pružného těla. Cítil, jak se nadzvednutím naklonila nad jeho spráskaný zadek. Ruka, která ho předtím vyplácela, ho nyní jemně a něžně hladila po potrestaných místech. Chladivé doteky dlaně mu byly velmi příjemné a přistihl se při vzlastni úvaze. Pokud ho takto bude Kamila vychovávat i nadále, asi se ve škole jen tak nezlepši, ba naopak. Vždyť by bylo přeci v jeho zájmu, aby ho Kamila brala do této místnůstky co nejčastěji. Jeho odvážné úvahy přerušilo rázné plesknutí dlaně o pravou polovičku rozehřáté a zvolna chladnoucí zadnice. "Ještě musíme dořešit dnešní plánovanou návštěvu kina," řekla stroze a potažením za vlasy mu zvrátila hlavu dozadu. Jeho tváře opustily nádherné vězení jejího klínu, ale vše mu vynahradil naskytnuvší se pohled. Červeň jejího obličeje přecházela ve fialovou blůzou obtažena, mohutně se dmouci ňadra. Kamila si byla dobře vědoma magičnosti výhledu, který mu naaranžovala a pikantnost celé situace ještě vylepšila tím, že se v pase prohnula poněkud dopředu a blůzka tak vytvořila naprosto zřetelné kontury. Pustila vlasy, pomocí nichž mu držela hlavu v záklonu a chopila se opětovně placáčky. Pravačka držela nástroj za opletenou rukojeť, zatimo druhá ruka sevřela hůlku v místě kousek před vlastní koženou plochou. Bylo vidět, že překonat pevnost hůlky vyžaduje nemalou sílu, přesto však Kamila s pomocí nacvičeného a nenápadného fíglu prohnula rukojeť do oblouku a střídavým zvyšováním a snižováním průhybů předváděla pružnost nástroje. Nechápal, co se děje. Co chce řešit s kinem? Domníval se, že po uklidňující masáži z chladivých dlaní bude propuštěn, nanejvýš se dozví termín dalšího doučovaní. A teď tohle? Tady něco není v pořádku... "Tak do kterého kina že to jdete?" laskavě se zeptala Kamila. "Do Blaníku, od šesti, ale to už jsem říkal!" "Zajímavé." Suše pronesla slečna a důkladně jej přetáhla plácačkou. "A nechceš mi říci, co tam hrají?" "Je to nějaký americký film," potil se, "o nějaké lodi." "Tak americký film," práskl úder, "o nějaké lodi!" a znovu spustila plácačka. "A nechceš mi říci, jak se ten film jmenuje?" pokračovala nyní již v nefalšovaném výslechu. "Ano, jistě," horlivě přitakal v zatím úspěšné snaze vyhnouti se dalšímu přídavku. "Je to nějakém parníku, který .." Prásk. Nedokončil. "Tak o nějakém parníku?" ironicky pronesla vyšetřovatelka. "A nejmenuje se to náhodou Titanik?" a doplnila nabídnutou odpověď pádným mávnutím paže. "Jauuu, jmenuje." přisvědčil. "Takže jdete na Titanic, dneska od šesti do Blaníku?" chtěla znát odpověď na svou otázečku a opět výhružně předvedla flexibilitu svého zpovídacího nástroje. "Ano, přesně tak!" zaslechla slečna, ale to už pohotově z kapsy tahala program pražských kin. Rozložila mu jej před obličejem a na oko se podivila, že u kina Blaník je na dnešek vypsán zcela jiný titul. "Že by sis popletl kino?" Plesk! "Anebo název filmu?" Plesk! "Asi by sis to měl ujasnit!" Praask! "Přemýšlej, přemýšlej, já mám času dost!" Praask! Praask! Začervenal se a uvědomil si svou chybu. Asi se odněkud domákla pravého stavu věci a nyní jej má ve své moci. Hlavou mu problesklo, že asi nemá smyslu zapírat. Čas pracoval proti němu a Kamila měla v rukou ten správný prostředek, kterým by se dříve či později propracovala k pravdivé verzi. Nadechl se a tichým hlasem pověděl slečně pravdu. "No vidíš, jak to jde!" nadšeně pronesla Kamila, spíše symbolicky ho pleskla a s laskavým úsměvem upustila plácačku. Když to videl, upřímně si oddechl a že srdce mu spadl kámen. Jak měl v proběhlých několika minutách možnost zjistit, slečna Kamila bravurně ovládá a disponuje fyzickým fondem k sázení pořádných bastonád na holou a rozhodně neměl chuť pokračovat v naznačeném trendu vyplácení. Zavrtěl se a chystal se zvednout z lavice. "Kampak, kampak?" zastavil jej hlas pozorné slečny. "Já jsem říkala něco o odchodu?" nevěřícně se zeptala. "Já jsem myslel, že už to dneska máme za sebou a tak.."
"Ticho! O tom rozhoduji já!" okřikla ho přísně ale již
laskavějším hlasem.

Konec